Po dlouhé nemoci opustil tento svět dlouholetý člen klubu, trenér mládeže, Jan Prchlý.

Když jsem v roce 2008 poprvé přišel do klubu se svým tehdy sedmiletým synem Ondrou, Jenda trénoval tým starší přípravky. Ondra nastoupil k Mirkovi Fišerovi do mladší přípravky a za nedlouhou jsem rozšířil řady Čechie i já.

Jak hluboko do historie bychom se museli podívat, abychom našli začátek působení Jendy v Čechii, to žel nevím. Určitě tomu bylo ale před rokem 1999, kam šahají vzpomínky Mirka. V tom roce přišel Mirek do klubu jako nový hráč týmu starších žáků. Jenda tehdy trénoval tým staršího dorostu, posléze i mladšího dorostu. Následně se zapojil do trénování přípravek.

Jenda překlenul s klubem nelehké časy, kdy se klub potýkal s finančními problémy, přechodu ze škvárového na travnaté hřiště, což sebou neslo nemalé komplikace, členského úpadku, kdy z mládeže zůstalo jen torzo v podobě týmu dorostu. I díky jeho práci se klub znova postavil na nohy a mohl pokračovat v činnosti, kterou již v roce 1905 započali jeho zakladatelé.

Nakolik ta doba byla turbulentní pro Jendu a jeho svěřence, dokreslí vzpomínky kolegy Mirka Fišera, tehdy jednoho z nejmladších hráčů dorostu:

„Když jsme v patnácti vlezli do dorostu, mladší dorost tehdy neexistoval, to měli jen velkokluby, tak jsme tam byli pěkně vyjukaný z těch devatenácti letých spoluhráčů, ale především protihráčů. V poslední soutěži jsme obsadili jedenáctý místo a ty starý kluci odešli do mužů. Průser byl, že jsme z toho jedenáctého místa postoupili, ano postoupilo přesně jedenáct týmů, a tak jsme se v šestnácti ocitli na úrovni kam jsme nepatřili ani omylem. Střešovice, Aritma, Motorlet atd. všechno samozřejmě starší dorostenci. Sezonu jsme dokončili na posledním místě se ziskem NULA bodů a skóre 25:225. Nikdy z paměti nevymažu debakl s Gordicem Zlíchov (tehdy vítězem Pražského poháru - ve finále porazili Spartu) kde jsem šel na plac za stavu 16:0 pro domácí a Jenda mi jen řekl "Tak zkus dát aspoň góla." a poslal mě na křídlo. Skončilo to 25:0. Větší dardu jsem nikdy nezažil.

S Motorletem jsme v azylu na škváře na Uhelných skladech dostali 0:10 a protože mělo ligové áčko ten víkend volno, poslali na nás chudáky nějaký ligové hráče. Ten člověk co hrál na mě mi pokaždý když chtěl, udělal kličku. Jenda se mohl za čarou zbláznit, že mu nestačím. Tak tomu klukovi říkám co je zač, že to není normální a on mi vysvětlil situaci. Že byl skoro měsíc na MS do 17 let v Jižní Americe a že ho teď šoupli hrát za béčko, když má áčko volno... Tak já se tam honil na škváře na Uhelkách s nějakým repre frajerem a Jenda se ještě divil, že mu nestačím .

Historek by byli mraky, ale tohle se mi dneska vybavilo jako první. Ta šílená soutěž kam jsme nepatřili se skóre 25:225 a pak zápas proti reprezentačnímu křídlu...“

Jenda byl pro mě trenér se stoickým klidem, jenž podtrhovala i jeho pomalá houpavá chůze, díky jeho zdravotním problémům. Dlouho si v zápasech a trénincích vystačil se svým klasickým „příště lepší…“, ale občas explodoval a hráčům to pořádně vytmavil. Jeho způsob práce patřil do staré trenérské školy, což se mladším trenérům razícím moderní metody ne vždy zamlouvalo, včetně mě. Jeho trpělivost a vlídný přístup však bylo to, z čeho jsme mohli čerpat všichni – trenéři, hráči a v neposlední řadě i rodiče.

Díky, Jendo, za vše.